Cestou necestou

Cestování, byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem do Indie odjela. Prozatím kromě prohlídek památek v Hyderabadu, podnikáme výlety o víkendech a větší cestování po severu Indie plánujeme s Ellen v květnu. 

Vánoce jsme s Natali, Ellen a jejím přítelem oslavili u Indického oceánu ve státě Goa, který původně obývali Portugalci. Po návštěvě evropsky vyhlížejících památek v hlavním městě Panjimu jsme se přesunuli jižněji, na pláže Colva a Benalium. Raritní zážitky spojené s koupáním se v Indickém oceánu, jsou tu pro cizince na denním pořádku. Indové koupání v moři neholdují, ale ve státě Goa je to celkem běžné. Běžné je také koupání v oblečení, a to třeba i v džínách. Poté, co se kolem mě při koupání podezřele potemnělo, a kolem Natali na dece to zase cvakalo spouštěmi o 106, nás plavčík vyhostil na vzdálenější část pláže. Tato část byla totiž jen pro Indy. 

 

Před měsícem jsme navštívili Hampi, někdejší nejdůležitější město jižní Indie, které má i dnes velký, zejména spirituální význam. Tamější ruiny jsou zapsány v seznamu UNESCO. Byla jsem unešená z nespočetného množství těchto ruin a chrámů, kterými je rozsáhlé území Hampi poseto. 

První den jsme prošli, částečně i s průvodcem, památky v severní část Hampi. Absolvovali jsme také plavbu na loďce připomínající ošatku. Druhý den jsme za symbolickou cenu (40 INR) půjčili bicykly a pořádně si šlápli do pedálů, abychom se ze severní části dostali do jižní a celou ji probádali. Projížďka rozhodně stála za naše spálená ramena a obličeje. V Hampi nasajete nejen kouzelnou atmosférou starobylých chrámů, ale také se můžete nechat unášet na uvolněné hippie vlně. I proto zde můžete potkat mnoho alternativních turistů, přes jointy balící dvacátníky v batikovaných širokých kalhotách po padesátníky s dredy a tetováním.  

Při posledním výletu jsme si vyjeli na jednodenní prohlídku Nagarjuna Sagar a Ettipotala Falls. Vodopády byly nádherné, oklopené zelení a palmami. Město Nagarjuna Sagar se nám mělo představit jako někdejší buddhistické centrum. Pozůstatky jeho chrámů a soch Buddhy jsou uschovány ve zdejším muzeu, které ovšem bylo v neděli odpoledne zavřeno. O zážitky spojené s náboženstvím jsme ale ani tak nouzi neměli. Navštívili jsme několik hinduistických chrámů a také útočiště katolíků s několika kostely. Obojí na mě velmi zapůsobilo. Pojetí náboženství v Indii je mi mnohem bližší než evropské. 

Chrámy jsou otevřeny pro všechny, i bezvěrce. Ochotně vám požehnají, pomodlí se za váš dlouhý život a nabídnou nocleh i jídlo. Ceremoniál v hindu chrámu probíhal následovně. Nejprve nám kněz udělal na čele chandan (tečka žluté barvy, ze směsi ze santalového dřeva) nebo kumkum (tečka červené barvy, směs z šafránu). Poté přeříkal ochranné mantry, po kterých nám do nastavených dlaní nalil vodu s příchutí bylin, abychom ji vypili. Následovalo pomodlení se za náš dlouhý život, při němž nám na temeno přiložil stříbrnou nádobu s rytinami. Jednou z nich je pár chodidel symbolizujících chodidla boha, kterému je daný chrám zasvěcen. Po tomto miniobřadu nám naservíroval do mističek sladký kheer (jakoby želatinové kuličky připomínající vzheldem kaviár). Společně s ostatními požehnanými jsme ho v chrámu snědli, sedíce na zemi čelem k soše uctívaného boha. Dokonce i katolické kostely působily velmi optimisticky, ikonu ukřižovaného Ježíše aby jeden pohledal. Také z pestrobarevných kostelů vyzařovalo místo despotického nádechu veselí. 

 

V dubnu se chystáme na vícedenní výlet do Ajanta Caves, oblasti čítající přes 30 jeskyní. Cestou chceme pobýt v e městě Shirdi, v kterém žil Sai Baba. Sai Baba zasvětil svůj život pomoci druhým, při níž využíval svých nadpřirozených schopností. Proto je uctíván v mnoha chrámech jako polobůh. 

Trasa květnové cestování se začíná také rýsovat. Míst, která bych chtěla navštívit, je mnoho. Tyhle máme v seznamu: Mumbaj – Udaipur- Jaipur- Agra- Delhi – Amritsar- (Kashmir) – Risikesh – Nepal – Varanasi – (Darjeeling) – (Kolkata). Už teď vím, že vše nezvládnu. Možná zůstane jen u indického cestování, ale Himalayas v Nepálu mě opravdu lákají.  Poslední týden v dubnu a zároveň můj poslední týden v práci, máme prázdniny, tak bych se ráda vydala na jih, do rajské Keraly. Snad se mi to podaří!

Brzo snad sepíšu zajímavé informace zahrnující hinduismus, uctívání božstev, mytologii a rituály, o kterých mi moji indičtí kamarádi čas od času vypráví. Do té doby namaste!:)

Hey shortman, I am gonna kill you!

Bollywoodsky komparz

Sama nevycházím z údivu, k čemu všemu tady nepřičichnu. Z důvodu nedostačujícího platu (nechcete- li pouze přežívat), i nadále využívám možností snadného přivýdělku. Takže kromě modelky a hostesky, mám na kontě komparsistku, dabérku, barmanku v mikro mini skirt a tube topu a roztleskávačku. Jeden zážitek úsměvnější než druhý. 

 Ad 1. Tak zaprvé, na natáčení bollywoodských bijáků už nás nikdo neuvidí. I brigáda na pokladně v Kauflandu byla zábavnější. Při prvním natáčení, které jsem absolvovala, na natáčení scén s komparzem nezbyl čas (Indi opravdu neumí efektivně plánovat), ale zaplaceno jsme za úmorné celodenní čekání naštěstí dostali. Na další natáčení jsme šly s Ellen. Kulisy extrémně prašného ateliéru měly připomínat sanfranciský přístav před sto lety – tomu odpovídaly i naše kostýmy nadměrných velikostí. Co do prostředí vůbec nezapadlo, byli hlavní hrdinové svádějící lítý boj oblečeni v botaskách a riflích. Vteřinové scény se točily desítky minut. 

Komparz z EU

Herci přišli na scénu, kde jim jejich předskokani ukazovali, jak se mají vůbec pohybovat a prát. Indický idol si před každým záběrem nezapomněl upravit lokny do perfektního tvaru. My komparzisti jsme soky museli celou dobu zapáleně povzbuzovat v boji (12 hodin v kuse, v prachu a úmorném světle reflektorů). Zápal byl pryč po hodině…nikdy víc! 

Ad 2. Dabing byl nejzábavnější ze všech mých dosavadních zkušeností v indickém showbyznyse. Agent mě

vyzvedl přímo ze školy a zavezl do studia, kde jsem měla strávit 2 hodiny. Nakonec jsem po půl hodině čekání pracovala sotva 20 min. Scéna: Dva Indové sedí na pláži a nervózně komunikují přes telefon.  Najednou přiběhne atraktivní blondýna v bikinách a černoch. Míří na Indy pistolí, vyhrožují jim a odvádí je z pláže. Moje replika: (rázně a naštvaně) "Hey shortman, I am gonna kill you!" (Mířím na Inda pistolí a vytrhávám mu mobil z ruky.) Dvě věty v místním jazyce Telugu znamenající něco jako: "Já ho zabiju! Zabiju ho!“ (Řvu vztekle do telefonu.). "Move! Move! Don´t turn!" (Mířím na ně pistolí, a s černochem je odvádím z pláže.) Tohle jim stačilo. Rejža se mě před natáčením ptal na předchozí zkušenosti, a po zjištění, že jsou nulové, mi požehnal. Nakonec to ale byla psina…celou dobu vedle mě stál Ind, který mi repliky předříkal, takže nic obtížného.

Naga Shaitanya - celebrita telugu bijaku 

Ad 4. S Natali a Ellen jsme roztleskávaly zatím na dvou motorkářských akcích. Kroky i hudbu jsme si musely sestavit samy, vše natrénovat a ve finále předvést. Společně s improvizovanými pasážemi, kdy se Indi rozhodli, že je třeba vyplnit přestávku apod. Vystoupení, za které bych se styděla i na náměstí v Přerově, je v Indii velkolepým úspěchem. Stačí bílá kůže, sukně po kolena, oblíbená indická píseň Sheila Ki Jawani a jakási taneční choreografie. Rozum zůstává stát. Indi prostě milují exotiku. Na poslední akci dokonce prorazili řetěz rukou bodyguardů a začali padat mezi nás…Ochranka nás pak rychle vyvedla do altánku a následně do auta. Tak už víme, jak se cítí celebrity…

Ad 5. Suma sumárum. Z výše popsaných pracovních zkušeností můžete snadno nabýt dojmu, že mám koláče bez práce. Občas se zadaří, ale většinou si opravdu musím plných 6 hodin odpracovat – ať už celých 6 hodin stát na místě a vítat hosty, nebo servírovat talíře či jídlo. A navíc jdu z práce (ze školy) do další práce a doma jsem kolem 1-2 v noci. Výdělky ale hovoří jasně: 8000 INR za 4 brigády v jednom týdnu versus 12000 ve škole za měsíc. Snad se mi podaří uspořit, co nejvíce, ať si v květnu Indii pořádně procestuji.

Tak jde (letí) čas

Namaste moji milí!

Už je to nějaký pátek, co jsem vám poprvé napsala. Čas mi nemilosrdně ukrajuje z mého půlročního pobytu, který se už přehoupl do své druhé poloviny. Hodně věcí se od té doby změnilo, a to k lepšímu.

 

Stěhování úspěšně proběhlo v půli února, od kdy bydlíme s Ellen v bytě v centru Hyderabadu, takže se moje cestování do práce nesrovnatelně zkrátilo. Na zastávce jsem za minutu a ve škole za půl hodiny. Nádhera! Obzvlášť teď v letní sezóně je v autobusech k zalknutí, takže i ta půlhodina na palubě je nad míru. Byt je tentokrát vybaven i nábytkem! Jaký luxus pověsit si oblečení do skříně a vybalit konečně kufr. Novinkou pro mě bylo, že se za nábytek platí pronájem. Není zahrnut v ceně pronájmu bytu. Postel mě stojí 200 INR měsíčně, což mi vzhledem k tomu, že je její matrace vyrobena z „papundeklu“, který se za tu dobu patřičně proležel, přijde moc. Oproti předchozímu holobytu našemu současnému hnízdu schází teplá voda, pračka, varná konvice a tekoucí voda v průběhu dne. Ale i málo stačí ke štěstí…Spolubydlící jsou dva indičtí kluci –Anurag a Sandeep, Tony z Nigérie (opět se nezapřel africký původ, co se týče konzumace jídla spolubydlících) a nově příchozí Ital Luca. Soužití si nemůžeme vynachválit, podnikáme výlety a vůbec spolu trávíme spoustu času… náhradní rodina:).

Nasi kluci indicti

Anurag, Ellen, ex-spolubydlici Natali a nove prichozi Luca

Díky strategické poloze bytu jsme se také s Ellen mohly zaregistrovat v posilovně. Zaplatily jsme nemalý peníz, abychom mohly denně, kromě neděle, běhat na páse a vůbec se udržovat v kondici, protože venkovním sportovním aktivitám se v Indii neholduje. První měsíc jsme chodily pravidelně a byly jediné (posilovna pouze pro ženy), které na páse opravdu běhaly a mohly ždímat svoje trička. Mnohé Indky se potom naší aktivitou nechaly inspirovat, a tak už vídáme i poklus za přidržování se madel. Po měsíci se situace změnila a my pravidelně (více než to) chodily pouze na WC. S fitness centrem na 3 týdny utrum. My husy, na jednom z výletů jsme si daly zmrzlinu z ulice. V mém případě se klystýr střídal s nachlazením. I v zemi, kde je počasí jako v létě celý rok se můžu nachladit? Počasí se měnilo z horkého na ještě „horší“, dokonce jsem zažila 2 deště. Před pár dny jsme oslavili příchod léta, a tak nás denně nemilosrdné slunce denně peče na 40°C.  

+ Anthony a jsme komplet!

 

Panicelka

K lepšímu se změnila i situace ve škole. Cestu ke kreativnímu přístupu jsem přece jen našla a vedení školy ho dokonce uvítalo. Takže plně využívám PP a IWB. Byla jsem dokonce požádána o předvedení ukázkové kreativní hodiny s využitím interaktivní tabule, dostala svolení k jejímu interaktivnímu používání ve svých hodinách a vydobyla toto povolení i pro děti. Třída 5, ve které učím na plný úvazek si práci s IWB užila. Jen tak dál. 

Gokul a Amog v akci pri mluvnim cviceni

Dalším krokem kupředu je spolupráce se ZŠ Hálkova v Olomouci, kterou se v současné době snažím realizovat. Obě strany vyjádřily nadšený souhlas, takže za pár týdnů odstartujeme emailovou korespondenci dětí z Olomouce a Hyderabadu. Moje bývalá mentorka z první praxe, Mgr.Lenka Zlámalová, projekt organizuje na druhé straně. Navrhla využít program Moodle pro sdílení všech dopisů, což nám velmi usnadní práci. Děti budou mít možnost komunikovat v AJ, procvičit si různé slohové útvary (dle zadaných témat, např. neformální dopis, popis našeho domu, společné vyprávění podle obrázkové osnovy) poznat odlišnou kulturu a mentalitu, získat nové kamarády. Co nám stojí v cestě, je čas. Školní rok končí už 7.4.! Doufám, že se projekt ujme a indičtí učitelé v něm budou pokračovat i po mém odjezdu.

Class 5, uz se tesi na dopisy z Olomouce

Důležitým poznatkem je, že mě „učitelování“ začalo opravdu bavit. Hlavně ale proto, že musím učit všechno v angličtině a mám prostor pro kreativitu a různé projekty.

Class 2, pri pantomime

Navsteva detske knihovny

Money, money, money

 

Jsem  první osoba v historii olomouckého Aiesecu, která má zprostředkované dvě simultánní  stáže. Protože plánuji měsíční cestování, rozhodla jsem se najít  si ještě druhou práci, abych mohla nějaké peníze uspořit. Jde o víkendovou výuku němčiny v jazykové škole (zatím proběhlo jen pár demo lekcí zdarma a upřímně si myslím a trochu i doufám, že to u nich také zůstane). Můj šéf Praveen (24) je prototypem indického podnikavce, který má cit pro business. O výuce jazyka nemá ovšem ponětí, takže studentům nasliboval co všechno pro ně Katerina neudělá. Uvrtal mě i do kurzů pro  pokročilé, i když jsem ho varovala, že si na ně netroufám.  Stejně je to sranda …Česka učí Indy němčinu skrze angličtinu. Protože v Indii nic není tak precizní jako u nás v Česku, rozhodla jsem se, že si hlavu lámat nebudu a vsadím na improvizaci. To se v Indii vyplácí. Protože nikdy nic není jisté a když už to přijde, tak to neočekáváte.

Ale jak už jsem zmínila, vše nasvědčuje tomu, že kromě hodin zadarmo, studenti nebudou mít zájem odalší zájem (kdo z Indů by mohl uplatnit němčinu???), a tak se tato smlouva odpíská. Nezoufám si. Hyderabad nabízí jiné a lepší zdroje příjmů. Stačí, když máte bílou kůži a nabídky se jen pohrnou (1500 INR/den, pro srovnání: ve škole mám 400 INR/den). Můžete si zahrát v reklamě, dělat křoví v bollywoodském bijáku, hostesku na nejrůznějších společenských akcích nebo se stát modelkou za jedno odpoledne! Stejně jako já a Ellen.

 Byl to náš první úvazek pro agenta Rameshe, který s vizitkami obráží veškeré kluby a party mezinárodních stážistů, aby získal nové tváře. Jedna kapsa prázdná, druhá děravá, a tak jsme kývly. Myslely jsme, že jdeme na natáčení filmu, ale vyklubala se z toho ... fashion show! Ale opravdová! Veliké pódium, kamery, které vše přenášely na obrovské plátno za námi a před molem patnáct fotografů…Takže nás čekala premiéra v září reflektorů. Zcela bez zkušeností, ale nikdo si s tím hlavu nelámal – řekli nám: "Usmívejte se a vlňte se v bocích. A vy nemáte podpatky?"-  "Ne, nikdo nám neřekl." -"Tak budete předvádět bosky. "
Čekaly jsem pár hodin, pak přišla krátká generálka – rejža nás naučil první set kroků a na další 2 sety  tak nějak nezbyl čas. Nevadí – improvizace to vyřešila. Stejně tak se řešily modely, do kterých nás soukali…saree, sukně a otrhaný pruh zlaté látky, který nám převázali přes podprsenky při druhé sérii. „Róby“, které jsme předváděly v poslední sérii,  bych raději ani nezmiňovala. Většina z nich připomínala kostýmy kočovné divadelní společnosti.

Později jsme se dověděly, že prim nemělo mít oblečení, ale luxusní indické šperky, které naši vizáž doplňovaly. Ještě dnes mě bolí ušní dírka, která nedosahovala patřičných indických rozměrů, ale úctyhodně těžké náušnice jsem do ní zatlačit musela. Po přehlídce jsme jako hvězdy nakráčely do luxusního salonu s vynikajícím občerstvením. Mana! Indické jídlo opravdu hýčká vaše chuťové pohárky, přivyknete – li si na pikantní směsi koření.
1500 rupií a pocit, že jsem indická modelka (i při mých 164 cm) mě hřály při návratu domů. Další podobné brigády můžou podstatně zlepšit konto vaší peněženky, transport a jídlo zdarma a jako bonus netradiční zážitky k tomu…takže příště zas! :) Třeba mě uvidíte v nějakém bollywoodském trháku. Mimochodem největší bollywoodská star se jmenuje Katrina a následující odkaz vám zprostředkuje nejpopulárnější píseň v celé Indii (samozřejmě z jednoho z Katrininých filmů): http://www.youtube.com/watch?v=7bCurOW4uvQ